Cesta ke svému prvnímu webu

Jak jsme se vlastně učili před AI?

Když jsem se na knihu díval po letech, začal jsem přemýšlet ještě nad jednou věcí. Nad tím, jak moc se změnil samotný způsob, jakým se dnes učíme.

Dnes je naprosto běžné otevřít ChatGPT nebo jiný AI nástroj a zeptat se na prakticky cokoliv. Můžete si nechat vysvětlit CSS, najít chybu v kódu, vytvořit příklad, nechat si něco přepsat nebo si nechat vysvětlit konkrétní problém způsobem, kterému rozumíte.

V době, kdy jsem se učil já, nic takového nebylo.

Informace samozřejmě byly. Jen člověk musel být trochu větší detektiv. Hledali jsme na Googlu, proč něco nefunguje. Procházeli jsme fóra, blogy, dokumentace nebo Stack Overflow. Četli jsme knihy. Kopírovali jsme kusy kódu z různých míst a snažili se pochopit, proč jeden funguje a druhý ne.

A někdy jsme prostě zkoušeli věci tak dlouho, dokud to nezačalo fungovat.

Dnes máme možná opačný problém. Informací máme až příliš a AI nám k nim dokáže během několika sekund vytvořit cestu. Otázkou je, jestli nám tím něco zároveň neuniká. Když člověk stráví dvě hodiny hledáním odpovědi na nějaký problém, pravděpodobně si ji zapamatuje trochu jinak, než když mu ji během deseti sekund vysvětlí AI.

Na druhou stranu by bylo trochu absurdní tvrdit, že bychom se měli vracet zpátky. Technologie nám umožňují učit se rychleji a efektivněji a byla by škoda je nevyužívat.

Spíš mě zajímá, jak se bude v příštích letech měnit samotná definice toho, co znamená něco umět.

Od HTML a CSS k dnešnímu stacku

Když se podívám na svůj vlastní vývoj od té doby, je ten technologický skok vlastně docela absurdní.

Tehdy jsem řešil hlavně HTML, CSS a JavaScript. Postupně k tomu přibylo PHP, databáze, různé knihovny a frameworky a další technologie, které mě posouvaly dál. Člověk se postupně dostává od jednoduchého webu k mnohem komplexnějším aplikacím a najednou řeší věci, které mu na začátku připadaly úplně vzdálené.

Dnes pracuji mimo jiné s technologiemi jako Next.js, Tailwind, Laravel, PostgreSQL, MongoDB nebo Swift a samozřejmě s celou řadou dalších nástrojů.

Když se na ten seznam podívám vedle obsahu své tehdejší knihy, je ten rozdíl docela hezký. Na jedné straně je tam kapitola vysvětlující základní HTML elementy a na druhé straně technologie a nástroje, které dnes používám při tvorbě poměrně komplexních aplikací.

Neberu to ale jako nějaký důvod k chlubení. Spíš jako připomínku toho, jak rychle se člověk může posunout, pokud u něčeho vydrží dost dlouho.

Vlastně ani nevím, jestli jsem tehdy měl nějakou konkrétní představu, kam se chci dostat. Myslím, že ne. Prostě jsem se zajímal o weby, učil se další věci, zkoušel nové technologie a postupně přicházely další projekty.

A najednou je z toho téměř deset let.

A pak přišla AI

Na tom celém mě dnes asi nejvíc baví kontrast s tím, co se děje právě teď.

Když jsem knihu psal, nikdo z nás neměl představu o tom, jakým způsobem se AI jednou promítne do vývoje softwaru. Dnes můžeme pomocí AI vytvořit jednoduchý web prakticky bez toho, abychom znali HTML a CSS. Stačí popsat, co chceme.

Takzvaný vibe coding je vlastně v určitém smyslu přesným opakem toho, co jsem se snažil před deseti lety naučit čtenáře své knihy.

Já jsem tehdy říkal: „Pojďte pochopit, jak web funguje a naučte se ho vytvořit.“ Dnes můžete říct AI: „Vytvoř mi web.“ A ona ho vytvoří.

Je to fascinující posun. Zároveň si ale myslím, že tím nezmizela potřeba rozumět tomu, co člověk dělá. Spíš se mění způsob, jakým se k výsledku dostáváme.

Dřív bylo potřeba umět napsat kód. Dnes je stále důležitější umět popsat problém, rozhodnout, jak by mělo řešení fungovat, správně zadat práci AI a následně výsledek zkontrolovat a upravit.

Možná je to jen další etapa stejného vývoje.

Když jsme kdysi přestali psát strojový kód a začali používat vyšší programovací jazyky, také se změnil způsob, jakým programujeme. Když přišly frameworky, změnil se znovu. A teď se možná mění ještě jednou.

Otázkou je, kam až to půjde.

Co budeme dělat za dalších deset let?

Tohle je asi jedna z věcí, která mě při pohledu na tu knihu napadá nejčastěji.

Před téměř deseti lety jsem psal o tom, jak si člověk může vytvořit vlastní web pomocí HTML, CSS a JavaScriptu. Tehdy to byl poměrně logický a přirozený způsob, jak se do webu pustit.

Dnes už můžeme pomocí AI vytvořit jednoduchou aplikaci během několika minut. Máme nástroje, které dokážou psát kód, generovat obrázky, připravovat texty, analyzovat data a pomáhat nám s obrovským množstvím práce.

A přitom vůbec netušíme, jak bude vypadat vývoj za dalších deset let.

Budeme ještě vůbec psát kód? Budeme stále potřebovat webové frameworky? Bude člověk popisovat aplikaci přirozeným jazykem a AI vytvoří úplně všechno ostatní? A pokud ano, bude vůbec ještě dávat smysl rozlišovat mezi programátorem a člověkem, který „jen“ umí dobře popsat, co chce vytvořit?

Možná budou některé z dnešních technologií za deset let působit stejně archaicky, jako dnes působí některé technologie, které jsem používal na začátku své cesty.

A možná budeme za deset let vzpomínat na dnešní AI podobně, jako dnes vzpomínáme na první verze webových frameworků.

Možná máte podobnou vzpomínku

Při pohledu na tuhle knihu jsem si také uvědomil, že podobné vzpomínky máme asi skoro všichni.

Nemusí jít zrovna o programování. Možná jste v patnácti letech stavěli počítače, tvořili grafiku, fotili, natáčeli videa, hráli si s hudbou, vytvářeli vlastní weby nebo třeba vyráběli něco úplně jiného.

Možná máte někde na starém disku první projekt, na který jste tehdy byli neuvěřitelně pyšní. Dnes by vám možná připadal směšně jednoduchý.

Ale nebyl směšný.

Byl první.

A možná právě proto má po letech větší hodnotu než některé mnohem profesionálnější věci, které vznikly později.

Máte ještě něco takového schovaného? Něco, co jste vytvořili jako mladší a co vám dnes připomíná, kde jste začínali? A když se na to podíváte, poznáváte v tom ještě sami sebe?

Já tu knihu v tomhle smyslu vnímám právě tak.

Kniha, která už dávno není aktuální

Je trochu paradoxní, že jsem napsal knihu o tvorbě webů, která dnes už sama o sobě není technologicky příliš aktuální.

Ale vlastně mi to nevadí.

Její smysl dnes vidím trochu jinde.

Je pro mě připomínkou doby, kdy jsem byl na začátku. Doby, kdy jsem se učil, zkoušel, dělal chyby a postupně získával první zkušenosti. Doby, kdy jsem ještě netušil, jaké technologie budu za několik let používat nebo jakým způsobem se moje práce změní.

A především je připomínkou toho, že člověk opravdu nemusí na začátku vědět, kam přesně směřuje.

Stačí ho něco začít bavit.

Pak se naučit další věc.

Pak další.

A někdy po cestě zjistí, že se dostal někam úplně jinam, než původně čekal.

Když jsem psal Cestu ke svému prvnímu webu, určitě jsem netušil, že se k ní jednou vrátím téměř o deset let později a budu se dívat na její obsah trochu jako na historický dokument vlastního vývoje.

HTML, CSS a vanilla JavaScript jsou pro mě dnes spíš nostalgická vzpomínka než technologie, na kterých bych stavěl své hlavní projekty. Dnes řeším Next.js, Tailwind, Laravel, databáze, Swift a spoustu dalších věcí. A zároveň používám nástroje, které by mi v době psaní knihy připadaly jako něco z budoucnosti.

A přesto je mezi tím vším přímá souvislost.

Bez těch prvních webů by nebyly ty další. Bez prvních pokusů by nebyla kniha. Bez knihy by možná některé další kroky vypadaly jinak.

Nevím, jestli byla tahle kniha nějak zásadní pro někoho dalšího. Upřímně doufám, že ano, protože přesně proto vznikla. Ale pro mě zásadní určitě byla.

Byla jedním z těch malých milníků, které člověk v danou chvíli možná tolik nevnímá, ale když se po letech otočí zpátky, zjistí, že tam vlastně něco začalo.

A tak mě vlastně docela zajímá, co budu dělat za dalších deset let.

Možná budu nad dnešními technologiemi kroutit hlavou stejně jako dnes nad některými věcmi v téhle knize. Možná bude AI dělat většinu práce, kterou dnes dělám já. Možná bude tvorba softwaru vypadat úplně jinak.

A možná bude někde existovat další malý projekt, na který se za deset let podívám a řeknu si:

„Tak přesně tady to zase začalo.“